Ohlušující ticho

14. března 2014 v 17:58 | asanita |  Jednorázové
Jsem osamělý. Jsem sám. Jsou to už celé tři roky, co naše výletní loď ve velké bouři ztroskotala. Nikdo to nepřežil. Kromě mě.


Jsem skoro jako Robinson, ale vlastně ne nejsem Robinson, nemůžu být. Robinson by právě teď neseděl v písku a nedíval se na moře. Robinson by si právě teď asi stavil pohodlnější přístřeší. Ne tu hnusnou chatrč, co mám já. Robinson by také netrpěl hlady, radši by si šel něco pořádného ulovit. A proč některou z těchto věcí nedělám teď já? Nevím. Dřív jsem se o to snažil, ale teď ne. Ztrácím veškerou svou naději na přežití. Před rokem jsem se snažil spojit s nějakými lidmi, povedlo se to. Ale stihl jsem jim pouze říct "pomoc jsem tady na pustém ostrově", pak se signál přerušil. Bohužel jsem jim nestačil říct zeměpisné souřadnice, takže není téměř žádná šance, že by mě našli. Celé dny jsem nespal ani nejedl, jen se dívám do moře, jak si tam delfíni a velryby šťastně vyskakují, jak ryby plavou, jen já tady tak smutně sedím. Nikde ani živáčka, všude je ohlušující ticho, slyším pouze tiché zurčení moře. Nic víc. Jsem slabý nejraději bych spal, ale nejde to. Můj strohý příbytek je celý rozlámaný a noc v něm by nebyla bezpečná. Chci řvát, ale nejde to mám pocit, že je můj jazyk jako svázaný nemůžu říct ani slovo. Tolik mi chybí lidská společnost, tak bych si přál vidět jediného člověka, jediného. Také začínám zapomínat. Skoro na nic si nevzpomínám. Vzpomínám si pouze na útržky tváří z mého dětství. Nic ale nevím jistě. Nic. Jediné co vím jistě je to, že se jmenuji Dick. Dick Smith-to je mé jméno. To ticho bylo nesnesitelné, měl jsem pocit jako by mě zevnitř těla rozežíralo. Už se to vážně nedalo snést, ano dřív bylo ticho bezva, protože to bylo takové odreagování naproti tomu hlučnému New Yorku. Seděl jsem tam nehybně dalších několik hodin. A pak se to stalo. Nemůžu tomu uvěřit, ale je to tak. Blíží se sem obrovská loď. Její hukat se mi zdá hlasitější než kdy dřív. Honem zvedám ruce a máchám s nimi, aby si mě loď všimla. Vyšlo to, všimla si mě. Nasedl jsem do lodě. Jel jsem zpátky do New Yorku. Cesta se mi zdála hodně krátká, zdála se mi kratší, než doopravdy byla. Dorazili jsme na místo. Šel jsem k našemu domu. Všichni mě objímali a byli rádi, že žiji. Rušný hukot ulic New Yorku se mi zdál šíleně hlasitý. Na vše jsem si musel pozvolně zvykat znovu. Za pár let jsem si zvykl úplně. Vše bylo jako kdy dřív. Až na pár věcí. Už jsem nejedl tolik mastných jídel z McDonaldu, ale naopak jsem začal žít více zdravě a víc v souladu s přírodou. Začal jsem třídit odpad a byl jsem k přírodě ohleduplnější a myslím si, že mě tento zážitek hodně změnil a že je to dobře, protože jsem díky tomuto zážitku získal úplně jiný pohled na svět, než jsem měl doteď.

Tento článek je přiřazen k tématu týdne "Ohlušující ticho"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ivišek Ivišek | Web | 14. března 2014 v 18:14 | Reagovat

Krásný povídka. Úplně zní cítím tu beznaděj nad samotou na ostrově.

2 Daenerys Daenerys | Web | 14. března 2014 v 18:48 | Reagovat

Moc pěkná povídka.. Ten konec je nejlepší.. Na ten ostrov bych poslala všechny lenochy žijící jen z jídel z McDonaldu, třeba by pak taky začali žít jinak :-D :-D ale to by se asi nikdy nestalo.. bohužel..

3 Kristýna Kristýna | E-mail | Web | 5. května 2014 v 21:25 | Reagovat

Pěkná povídka :)

4 asanita asanita | Web | 6. května 2014 v 19:53 | Reagovat

Děkuji všem za Vaše komentáře. Jsem ráda, že se povídka líbila.

5 Megi Megi | E-mail | Web | 17. května 2014 v 18:42 | Reagovat

super povídka, fakt se mi líbila :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama