Životní příběh knihy

3. května 2014 v 11:14 | asanita |  Jednorázové
Ahoj, jsem kniha. Obyčejná, stará (pro některé z Vás možná i nudná) kniha. Myslíte si, že Vám o sobě nemám co říct? Že bude můj životní příběh nudný, a že se o něj ani nemá cenu zajímat? Ano, nemusíte se o můj příběh zajímat. Klidně tento článek můžete přeskočit a dělat jako byste tento úvod nečetli, ale ujišťuji Vás, že můj příběh je plný emocí, touhy i strachu z toho, že ztratím to, co mám a o co jsem tak dlouho usilovala. Věřte mi, že si tímto příběhem projde každá kniha, a že nemáte ani potuchy o tom, co my knihy zažíváme. Tak a teď jdeme na to. První životní příběh knihy začíná právě teď.


Začalo to náhle. Jednou se jedna dívka vrátila domů ze školy s obrovským nápadem v hlavě. Ani ve snu by ji ale nenapadlo, že se z jejího nápadu stane kniha. Ale ne tak ledajaká kniha, bude to nejprodávanější bestseler za posledních deset let! Ale nepředbíhejme událostem. Tenkrát se o mě ještě nedalo na sto procent říct, že jsem už na světě. Dalo by se to nazvat tak, že jsem se klubala. Sice pomalu, ale klubala. Dívka si sedla k laptopu a začala psát příběh. Byl to napínavý dobrodružný příběh v kouzelném smyšleném světě. Od té doby si dívka každý den sedla a psala dál a dál. Bavilo jí to. U psaní se cítila tak odlehčeně, vyloženě se odprostila od všech starostí každodenního života. Jednoho dne dívka už knihu dokončila a byla z ní, tak nadšená, že jí napadlo zkusit knihu vydat. Zašla proto ke knižnímu vydavateli s ukázkou její knihy. Knihu mu ukázala a on byl z knihy tak nadšený, že ji nechal vydat.

Od toho dne jsem byla ve všech možných knihkupectvích a dívala jsem se na to, jak čím dál tím víc mých výtisků mizí z regálů. Málokteré knihy mizeli tak rychle jako já. Měla jsem radost, byla jsem šťastná. Ještě nikdy jsem se tak šťastně necítila. Měla jsem radost z toho, že si mě četli nejen děti, ale dokonce i dospělí. Všichni se při mém čtení smáli a na závěr si i trochu zaplakali. Z nenadání všichni znali jméno dívky, která mě napsala. Už pro všechny nebyla tak neviditelná jako dřív. Všichni jí znali, říkali si její jméno, chtěli po ní autogramy a tiše jí obdivovali. Muselo se tisknout čím dál tím víc výtisků, ale já jsem pořád mizela z regálů stejnou rychlostí. Bylo to tady, stala jsem se nejprodávanějším bestselerem za posledních deset let.

Nic ale netrvá věčně. Tento velký úspěch trval zhruba šest měsíců. Pak se ale poptávka po mě ztrácela. Na trh bylo umístěno spoustu nových knih a lidé si kupovali raději je než mě. Proč? Říkala jsem si. Proč se raději zajímají o ně než o mě? Vždyť o mě říkali, že jsem nejprodávanější bestseler za posledních deset let. Tak proč už si mě nekupují? Proč už se nezajímají o dívku, která mě stvořila a chovají se k ní, jako kdyby se jí nepodařilo napsat největší bestseler za posledních deset let? Ano sem tam s ní chtěli udělat rozhovor, ale to jí nedokážou prokázat o něco větší úctu? Nekupují si mě, protože už je nezajímám? Nebo snad proto, že už si mě všichni přečetli? Den po dni to bylo čím dál tím horší. Zhruba po roce už mě všichni ignorovali úplně, byla jsem z toho nešťastná. To si neuvědomovali, jak moc mě tohle jejich chování ubíjí? Po roce a půl to bylo už k nepřežití, protože přišly na trh další nové knihy, tak mě stáhli z prodeje, už jsem nebyla ve všech knihkupectvích jako předtím. Byla jsem pouze v jediném. Byla jsem v takovém malém knihkupectví, ve kterém byly pouze takové ty starší knihy. Dali mě do téměř prázdného regálu, ve kterém jsem byla jen já, Babička a Neználkova dobrodružství. Do tohoto knihkupectví chodilo málo lidí, takže byla šance, že si mě někdo koupí téměř nulová a když už sem někdo přišel tak si raději koupil takové ty klasiky jako například Babička nebo Bella a Sebastián. Tady jsem byla ještě utrápenější než před rokem. Až se to stalo. Jednoho dne sem přišla jedna taková starší paní s šedými vlasy a kruhovými brýlemi. Šla přímo k našemu regálu, myslela jsem si, že si koupí Babičku nebo Neználova dobrodružství, ale k mému překvapení vzala hned několik mých výtisků a vzala nás k pokladně. Čekala jsem, že si naší koupi na poslední chvíli rozmyslí a vrátí nás zpátky do regálu, ale k mému údivu se tak nestalo, zaplatila za nás, dala nás do těsné igelitové tašky a vydala se s námi po rušné pražské ulici. Jupí, pomyslela jsem si. Konečně nebudu trčet v tom malém knihkupectví, ale budu u babičky doma. Daruje mě třeba své vnučce a ta si mě s chutí přečte. Ale co pak? Pak budu trčet v její knihovně a dívat se smutně na jak už na mě znovu ani jednou nesáhne? Nevadí, pomyslela jsem si. Všechno je lepší než být v tom knihkupectví ne?

Než jsem se nadála, tak jsme dorazili na místo. Kupodivu mě nedarovala žádné vnučce nebo někomu podobnému. Kdepak. Dorazili jsme do takové velké místnosti s regály, ve kterých byly úhledně poskládané všechny možné knihy. Že by to bylo další knihkupectví? Pomyslela jsem si. Ale ne, kdepak. V knihkupectví by nebyly u každého regálu písmenka podle abecedy. Kde bych, ale jinde mohla být? Knihy byly většinou zničené, potrhané a nebo úplně špinavé. Potom jsem si, ale všimla nápisu nad dveřmi, na kterém stálo "Městská knihovna". Co to je ta knihovna? Na další otázky jsem ale už neměla čas, protože mě ta paní chytla a položila mě na stůl, a začala na mě dávat nějaký strašně nepohodlný obal a začala mě na všech možných stranách razítkovat. Co to dělá? Pomyslela jsem si. Není ta knihovna náhodou ještě horší místo než knihkupectví? Nechtějí mě tady úplně celou zničit a roztrhat? Chtěla jsem začít řvát a utéct zpátky do knihkupectví. To ale bohužel nešlo. Paní mě dala do regálu na kterém bylo písmeno P a dál už si mě nevšímala. Aspoň, že tak. Po chvíli sem přišlo spoustu dětí. Očividně měli radost z toho, že jsem tady, chytli mě a donesli mě k té paní na ten stůl. Ta vzala do ruky takový zvláštní přístroj a přejela s ním po mně. Dítě si mě vzalo do ruky a odneslo si mě k sobě domů, přečetlo si mě a pak mě vrátilo zase zpátky do knihovny. Tak to šlo zase dál a dál. Když mně nějaké dítě omylem trochu natrhlo stránku, tak mě jí zase paní vzorně slepila izolepou. Tak jsem si uvědomila, že na mě děti nikdy nezapomenou, že mě budou číst dál a dál a že budu přinášet radost mnoha dalším generacím.

Tak a to je celý můj životní příběh, doufám, že se Vám líbil a že se díky němu budete dívat na nás knihy o něco moudřejšíma očima.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Illienel Illienel | E-mail | Web | 28. října 2014 v 20:03 | Reagovat

Pěkně napsané. Je to milé, příjemně se to čte a i když to není první takový příběh, dlouho jsem na žádný podobný nenarazila. O to víc mě potěšil. Takový klidný příběh pro děti  poučením. Ale možná i pro starší. Během čtení jsem si říkala: "No jo, není všechno kvalitní kniha, co se titulem bestseller honosí." Nejprodávanější knihy vydané v současné době většinou velmi rychle stoupnou do povědomí lidí a čtenářů. Stejně tak rychle se však na ně o chvíli později zapomene. Není nad klasiky nebo nad to, když si člověk udělá názor na kvalitu a zajímavost knížky podle sebe a ne podle žebříčků prodávanosti. Přiznávám, že jsem po celou dobu čtení příběhu přemýšlela, co jeto za knížku. A na konci byla trošku dětsky zklamaná, že jsem se to nedozvěděla. :D Samozřejmě, je to univerzální příběh a mohla to být kterákoliv kniha, ale nedá mi se nezeptat - opravdu jsi nemyslela na žádný konkrétní titul či autora, když jsi to psala? :-) Jinak pěkná práce...

2 asanita asanita | Web | 2. listopadu 2014 v 13:25 | Reagovat

[1]: Děkuji Ti za komentář, moc mě potěšil. Abych ale odpověděla na Tvou otázku, tak se musím přiznat, že jsem u psaní povídky opravdu na žádnou knihu ani autoru nemyslela. Od začátku jsem příběh chtěla napsat univerzálně a to se také stalo, každá kniha je totiž svým způsobem jedinečná a je jen na Tobě, jakou si do příběhu dosadíš. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama