Až za hranici-Kapitola druhá Zachránce

6. prosince 2014 v 12:52 | asanita |  Až za hranici

Nevím co mám dělat. Ale ty oči, tak pronikavé, tak rudé. Nech toho, přikázala jsem si, musíš přemýšlet. Možná, že to není žádná obluda nebo něco podobného, třeba si mě zdejší obyvatelé chtějí jen vyzkoušet. No jistě, je to tak jasné, chtějí si ze mě jen udělat legraci, aby se ujistili, že do jejich drsného království opravdu patřím. Té myšlenky se snažím držet, už vím, že mi žádné potencionální nebezpečí nehrozí, pro jistotu si ale nedaleko beru ze země ostrý klacek. Kdo ví, co nebo kdo tam na mě vůbec čeká. S tím klackem v ruce musím působit asi dost směšně, malá, hubená, hnědovlasá holka s sebou do zlatem sázeného chrámu nese klacek ve sladkém domnění, že jí to pomůže ubránit se. Jak naivní. Už jsem skoro tam a oči na mě pořád zírají, stoupám si na první schod, vzápětí druhý, třetí a už jsem u dveří. Chytám kliku z mosazi a zatáhnu za ni. Už není cesty zpět, pomyslím si. Hluboký nádech a ještě jeden, oči otevřít dokořán a teď udělat krok, ještě jeden a teď se zastavit.


Žádné nebezpečí ale nepřichází, zvláštní. Na chvíli si začínám myslet, že tady na mě opravdu nic nečíhá, možná to zavinila, jen má až moc bujná fantazie, nebo také to, že jsem se už celé dny pořádně nevyspala. Co mám ale teď dělat? Zvědavost mi nedá a jdu se projít celým chrámem. Netrvá to dlouho, tvoří ho jen pár místností. Všechny jsou ale sázeny zlatem a modrými drahokamy. Aby také ne, pomyslím si. Vždyť je to přece Chrám Boha vody Poseidona. Jdu dál do místnosti, ve které je spoustu nástěnných maleb, v jejichž pozadí je vždy psáno několik vět písmem, kterému nerozumím. V popředí celé místnosti se vyjímá velký oltář, tam se zjevně modlí, řeknu si. Dojdu k oltáři blíž, vedle něj jsou takové modré koberečky. Dotknu se jich. Co to asi může být za materiál? Je mnohem hebčí než samet, ale zároveň se v něm všechno odráží, jako kdyby to byl křišťál.

Najednou mě něco chytne zezadu za krk a bouchne mě do zad. Snažím se nahmatat klacek, marně. Prudce bouchnu loktem dozadu, ozve se zaskučení a sevření povolí, toho musím využít, řeknu si. Smýknu s sebou a rychle se otočím o 180°, abych nemusela k tomu, co mě drželo stát zády a kopnu plnou silou před sebe. Najednou tu zrůdu vidím na zemi chrámu (Kterou teď mimochodem pokrývá něco lepkavého a zeleného, že by jeho krev?) v celé své obludnosti. Oči má pořád stejně rudé, ale zbytek jeho těla se s mými dosavadními představami naprosto liší. Je celý černý, nemá kožich ani něco jakkoliv podobného, jen holou kůži. Vzrůstově je dle mého názoru o něco vyšší, než já (určuje se to špatně, protože stále leží rozpláclý na zemi), i teď mu ale vidím do obludné tváře, jejíž vrcholem je pootevřená pusa s páchnoucím dechem a ostrými tesáky. Obluda se pomalu zvedá, ještě předtím, než to ale stihne do ní znovu kopnu. To zrůda neustojí a skácí se již podruhé na zem. Tenhle boj mám vyhraný, pomyslím si. Je sice silná, ale ne rychlá, pokud jí nedám k dalšímu útoku šanci, tak jsem v bezpečí. Nad čím to ale uvažuji? Musím pryč. Najednou si ale uvědomím, proč jsem už dávno neutekla, obluda je rozpláclá před dveřmi a pokusit se jít přes ní by byla jistá sebevražda. Jsem v pasti, budu muset počkat, až obluda zemře a pak přes ní odejít, jak nechutné. Co jiného mi, ale zbývá?

Čekám už rozhodně déle, než půl hodiny a obluda stále žije, nešlo by to nějak urychlit? Z těch myšlenek se mi dělá ještě víc špatně, ale počkat! Někde tady na podlaze pořád leží ten ostrý klacek, stačila by možná, jen jedna rána do srdce a bylo by to, navíc bych mu tím rozhodně zrychlila umírání a tím i trápení. Tak dobře, jde se na věc. Začínám zběsile šátrat po podlaze potřísněné tím lepkavým zeleným slizem. Je to tak nechutné, prohledala jsem už dobrou tři čtvrtinu místnosti a pořád nic, už to chci začít vzdávat, když tu náhle. Mám to! Klacek je pořád trochu od slizu, ale po utřen do mého trička už to tak hrozné není. Jdu k netvorovi, skláním se nad ním a... Nevěřím tomu, že jsem to opravdu udělala. Jiná možnost, ale nebyla, uklidňuji se. S jistým znechucením překračuji netvorovo tělo a už mířím k východu. Hlavně rychle pryč z toho hrozného chrámu!

Došla jsem do první místnosti, už jsem cítila vlahý večerní vzduch. Dokázala jsem to, dokázala! Už jsem vcházela do dveří, proti mě ale šla ještě jedna postava, poznala jsem jí podle dechu, další netvor, podle všeho stejného druhu jako ten první, ten mrtvý. Vrazil do mě silně loktem, stejně jako jsem to udělala já tomu prvnímu netvorovi, chce pomstu, chce abych trpěla stejně jako jeho přítel, jeho druh. Zvířata jsou tady asi jinak vyvinutá, než ta u nás na Zemi, možná tady mají hlubší pocity a vztahy, proto ten netvor chce pomstu a udělá pro to všechno. Netvor mě kopne a já padám na zem. Vím, co s stane teď, až se zvednu, kopne do mě ještě silněji a potom mě zabodne, nebo ne? Odplazím se pomalu, ale jistě dozadu, abych mohla vstát a to také udělám. Vstanu, vstanu připravená bojovat. To netvor zjevně nečekal, myslel si, že zabít mě bude stejně jednoduché, jako toho netvora. Spletl se. Zrůda hlasitě zavrčela v tu ránu se vedle něj objevily desítky dalších, ještě větších zrůd. To je můj konec. Dnes zemřu. Všechny zrůdy do mě najednou začnou vrážet, kopat, nebo kousat. Hrozně to bolí, skácím se na zem. Navíc už nemám dost síly na to, abych se zvedla, jen zůstávám ležet.

Najednou do místnosti vráží nějaký kluk s havraními, černými vlasy, rozostřeně vidím, jak vytáhl něco z pouzdra, asi nůž. Obratně se vyhýbá všem zrůdám a jednu po druhé je dostává. Už zbývají jen tři, ale ty se po jeho tvrdém výpadu rozutečou ven. Celá akce mu netrvala déle než pět minut, je opravdu dobrý. Skloní se nade mnou, vytáhne něco z kapsy, asi kapesník a něžně mi s ním setře krev z obličeje.
"Všechno bude v pořádku, slibuju", řekne tak přesvědčivě, jak to jen je možné a já věřím, že je to pravda.

Vezme mě do náruče a já konečně vím něco jistě, vím, že mi zachránil život a že mu to nikdy nebudu moci splatit, vím, že mi všechno vysvětlí, a že tady díky němu už nebudu za outsidera a jako poslední vím, že udělá všechno proto, aby mě ochránil a abych přežila.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama