Úsvit

24. prosince 2014 v 13:23 | asanita |  Jednorázové
Tuto povídku jsem napsala už dávno. Dlouho jsem ale uvažovala nad tím, jestli ji zveřejním, nějak jsem se k rozhodnutí ale nedokopala, a tak povídka ležela v rozepsaných. Teď (když jsou ty Vánoce) ji ale zveřejňuji, protože se v povídce stane jeden menší zázrak a na Vánoce se přece zázraky dějí...


Když jsem se probudila, byla ještě tma. Chytila jsem svou mladší sestru za ruku a společně jsme se vydaly na naší posvátnou indiánskou Zlatou horu. Jmenuje se tak, protože v ní nějaký indiánský kmen schovával zlato a jiné drahé kovy. Šli jsme po klikaté pěšině, která náhle začala stoupat vzhůru. Najednou jsem před sebou v šeru viděla povědomou obrovskou horu. "Jdeme správně?" Zeptala se mě sestra. "Ano jdeme, musíme ale přidat, jinak to nestihneme." "Dobře". Přidali jsme do kroku a za chvíli už jsme byly nahoře. "Právě včas, za chvíli to začne", řekla jsem. Posadily jsme se a dívaly jsme se do dálky. Byl odtud úžasný výhled, viděly jsme před sebou další skály, poslední hvězdy, černé nebe a v dálce i náš tábor.

Na Zlatou horu chodíme s mou sestrou každý den pozorovat východ slunce. Pro nás východ slunce symbolizuje začátek dne, začátek něčeho nového, co máme celé před sebou. Při východu slunce se spolu se sestrou k Bohu slunce modlíme, aby naše vesnice dál v klidu fungovala a abychom žili v poklidu a míru. To ale teď bohužel neplatí. Náš kmen Sodaů válčí proti kmenu Horalů. Války trvají už celé měsíce a nebezpečí nám hrozí takřka na každém kroku. Naši válečníci umírají a zbytek trpí hladem, proto je nebezpečné vydávat se někam daleko, jako například sem. Hrozí, že nás Horalové najdou a zabijí, nebo že nás použijí jako zajatce. Tento risk ale stojí za to. My se sestrou pořád doufáme, že války skončí a že nám k tomu Bůh slunce pomůže, proto sem od malička chodíme a modlíme se tady, abychom zůstaly Bohovi slunce věrné. Dnes jsme sem musely se sestru jít jinou cestou než chodíme obyčejně, protože bychom byly snadná kořist pro kmen Horalů a to my samozřejmě nechceme. Nikdo z našeho kmene se nesmí dozvědět, že jsme tady, jinak bychom měli pořádný malér.

"Už to začíná", pípla sestra a ano měla pravdu. Pomalu začaly vykukovat sluneční paprsky. Ze začátku hezky jeden po druhém, poté více najednou až bylo slunce skoro na obzoru. Toho jsme se sestrou využily, začaly jsme přeříkávat modlitbu. Když jsme jí dořekly slunce bylo už na obzoru a pod námi se odehrávala bitva. Já jsem si ze všech sil přála, aby tyto hrůzostrašné války skončily, ale nic se nestalo. Týden po týdnu jsme se sestrou dál a dál chodily na Zlatou horu, ale válka nepřestávala. To snad bude trvat věčně?

Jednoho rána jsme se sestrou zase šly na Zlatou horu. Tentokrát jsme si s sebou vzaly speciálně upravené vaky na vodu, které by měli nachytat sluneční zář, s kterou by nám Bůh slunce pomohl válku ukončit. Slunce už vycházelo, přeříkaly jsme modlitbu a nastavily jsme vaky na vodu směrem ke slunci. "Myslíš si, že to vyjde?" Zeptala se sestra. "Vyjde." Odpověděla jsem. Po chvíli jsme vaky zavřely." "Jdeme na druhou část plánu." Řekla jsem. Sestra přikývla. Podívali jsme se dolů ze skály a viděli jsme, že pod námi opět zuří bitva. Sešly jsme dolů, nevyrazily jsme však k táboru, ale na bitevní pole.

Když jsme tam dorazily do smíchu nám nebylo. Viděly jsme zkrvavená těla padlých bojovníků, kteří se už nikdy nevrátí. Všichni bojovali na koních, takže leželi na zemi i mrtví koně. Bojovníci si nás ale naštěstí nevšimli, protože jsme byli v dostatečné vzdálenosti. "Skus to, držím ti palce." Řekla sestra. Vyrazila jsem. Vyhýbala jsem se válečníkům a moc jsem se snažila nezakopnout. Vzala jsem si vaky (sestra mi dala svůj) a otevřela jsem je. V tu ránu se z vaků vypustila obrovská sluneční záře, která všechny na chvíli oslepila. Potom, co válečníci otevřeli oči, tak v nich byla nová moudrost. Připadali si chytří a na situaci se dívaly moudřejšíma očima. Všem došlo, že válka není řešení, a tak kmen Sodaů a kmen Horalů uzavřeli mír a už proti sobě nikdy nebojovali. Poté, co jsme se sestrou náčelníkovi řekly, co jsme udělaly, tak nás pochválil a od té doby náš kmen uctívá Boha slunce a na Zlatou horu už ráno nechodíme jen my dvě, ale celá vesnice.

A jaké z toho všeho plyne ponaučení? Když si něco hodně přejete a snažíte se pro to něco dělat, tak jste o půl cesty dál, než kdybyste seděli a neudělali, pro to nic. Doufám, že se někomu z Vás dnes třeba také nějaké přání splní.

Pište do komentářů.

PS: V povídce se vypráví o Zlatých horách, jejich obrázek najdete tady.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama