Postavit se strachu čelem

22. února 2015 v 14:27 | asanita |  Jednorázové
Bože to už je tolik? Rychle se oblékám, ještě jednou kontroluji jestli mám všechno, nasazuji batoh a dovoluji si ještě jeden krátký pohled na hodinky. Už teď jdu pozdě, musím si pohnout, pomyslím si. V další chvíli vybíhám z domu směr rozhledna.


Proč jsem tak pospíchal? Teď jsem na místě jako první a po ostatních ani vidu ani slechu zdá se, že vyrazili ještě později než já. No nic, tak si alespoň dám chvíli pauzu, řeknu si a posadím se na nedalekou lavičku. Když o tom tak přemýšlím, tak by Vás asi zajímalo, proč jsem si vlastně v sobotu odpoledne vyšel na polo rozpadající se rozhlednu, co?

Byl to nápad mého (trochu nenormálního) kamaráda Erika, kterému připadalo, že už jsme dlouho nic kloudného nepodnikli. Myslel jsem, že bychom mohli vyrazit na bowling nebo se prostě jen tak poflakovat venku. To ale Erik neschvaloval a trval na tom, že si vyrazíme na "krátkou" procházku po lese, která bude začínat právě u téhle rozhledny od které se potom vydáme obloukem zpátky domů. Jak říkám nenormální. Kdyby alespoň nebylo takové horko! Mě to moc jako dobrý nápad nepřipadalo, přeci jen rozhledna je opuštěná a celkově z ní nemám dobrý pocit. Možná to bude z části tím, že mám strach z výšek a představa, že tam budu na malé plošince stát mě prostě děsí. Nakonec jsem ale souhlasil pod podmínkou, že až půjdeme zpátky, tak se zastavíme ještě ve městě, kde si dáme něco na zub. Bude tím každopádně zabité celé odpoledne, a tak je jen dobře, že s námi půjde ještě moje (skoro) holka Andrea a nějaká její kamarádka Sindy (nebo tak nějak). Je ale zajímavé, že se ony na tenhle výlet těší, sama Andrea mi nepřímo řekla, že má ráda takhle "akční" kluky, kteří se nebojí něco podnikat. Jestli to na ní udělá dojem tak klidně.

Najednou se přiřítil Erik, sotva popadal dech. Podíval se na mě, potom pozdvihl obočí a lehce nakrčil nos.
"Mohl jsi mi říct, že jsi tady jenom ty," vyčítal mi, "nemusel bych se tak hnát." Neodpověděl jsem.
"Čekáš dlouho?"
"Ne ani ne."
Chvíli jsme vedli jeden z těch kamarádských rozhovorů při, kterém se mi přiznal, že se mu Sandra (Aha tak takhle se jmenuje!) líbí. Najednou všechno dávalo větší smysl, nechtěl jít na tu pitomou rozhlednu jenom kvůli nějakému utužování vztahů nebo tak, chtěl jenom udělat dojem na Sandru! Erik jinak už dávno ví, že se mi Andrea líbí, podle něj je to na mě hodně vidět, já tomu teda nevěřím, ale co kdyby. Jsme kamarádi už dlouho a víme toho o sobě docela hodně, jen o mém strachu z výšek Erik neví a já bych byl nerad, aby si ze mě kvůli tomu utahoval, proto to na sobě nesmím nechat znát.

"Ahoj kluci!" řekla Andrea, která spolu se Sandrou někdy mezi mými myšlenkovými pochody dorazila.
"Nazdar Andy!" řeknu a přitom se nestačím divit, opravdu jí to sluší.
"Nechte toho tlachání a radši pojďte." zavelí po chvíli Erik a my se vydáváme za ním k rozhledně. Sandra se ihned vecpe vedle něj, podívá se mu do očí a něco mu řekne. Co to už jsem bohužel nevnímal, protože mě mezitím Andy chytla za ruku (Za ruku!). Já jsem jí nenuceně chytil a šli jsme pěkně vedle sebe jako pár.

Rozpojili jsme se, až na dřevěných točitých schodech, které působily dojmem jako by se měli každou chvíli rozpadnout. Čím jsem výš, tím víc mě zalévá studený pot, který mi teče po obličeji. Rukou se pevně držím nestabilního zábradlí a postupně se mi začínají podlamovat nohy. No tak to zvládneš, uklidňuje mě můj vnitřní hlas, vidíš už jsi skoro tam. Měl pravdu po chvíli jsem si stoupl na malou, (opět) dřevěnou plošinu. Cítil jsem se lépe, tedy až do té doby, než jsem si jedním okem všiml, jak moc jsme vysoko. V tu chvíli jsem si přál zase stát na schodech. Ne tohle nezvládnu, prostě to nejde, zapadá mě vlna pochybností. Co když spadnu? Co když se mi něco stane?

"Robine, pojď blíž! Je odtud nádherný výhled!" zavolá na mě Andy. Já ale zůstanu stát na místě, ani se nehnu. Když si toho Andy všimne, tak jde bez zaváhání ke mně, podívá se na mě svýma zelenýma očima a potom mi věnuje jedem ze svých obřích úsměvů.
"Už vím o co tady jde," řekne nenuceně.
"Jo a o co?" zeptám se.
"Jako by to nebylo jasné. Nevím jestli Tě prozradila ta zelená barva nebo to, jak křečovitě jsi svíral zábradlí, ale je to úplně jasné. Máš strach z výšek."
"Všiml si toho ještě někdo?"
"Myslím že ne."
"Tak aspoň něco pozitivního. A co chceš dělat teď?
"Není to snad jasné? Společně tvůj strach překonáme."
"Já to nezvládnu."
"Ale zvládneš, jen si musíš věřit."
"Já si věřím, jen nevěřím téhle dřevěné polo rozpadající se rozhledně."
"Věř mi, tahle jen tak nespadne."

Podá mi ruku, je trochu zvláštní, když zvedá ona mě a ne já ji. Pomalu krok po kroku spolu jdeme k zábradlí. Zastaví se před ním a pomalu se odvážím podívat dolů, mám pocit jako bych blednul ještě víc a stisknu Andinu ruku pevněji.
"Bude to v pohodě," řekne "jsme tu spolu, nemáš se čeho bát."
Podívám se jí do očí jen proto, abych už se nemusel dívat do té zpropadené hloubky pod námi a přiznám se jí: "Víš je trochu zvláštní, když mě takhle utěšuješ." Trochu se zamračí, ale pak zase odhalí ten svůj úsměv.
"Proč? Protože si nepřipadáš jako drsňák? Víš je jedno, kdo koho utěšuje, hlavní je, že to zabírá."
"Jo asi máš pravdu," přiznám.
"A teď už se přestaň dívat na mě a raději se podívej na ten krásný výhled, když už jsi sem došel," poví mi a má pravdu.

Otočím se směrem ke krajině a vidím to. Majestátní hory, vysoké stromy a azurové nebe. Páni! Pocit závrati mám pořád, ale zdá se jako by ustoupil někam daleko. Daleko do nitra mé hlavy, kde mi už nemůže ublížit. Myslím si, že teď dokážu všechno, jako by mi už nic nestálo v cestě. Tohle malé vítězství za to stojí. Otočím se na Andy a povím jí tu větu, kterou jsem tak dlouho nevyslovil, ta dvě slova, která znamenají všechno a zároveň nic.
"Miluju Tě." Zůstane chvíli tiše stát, potom ale řekne to co bych tak rád slyšel: "Já tebe taky," řekne a dá mi pusu. Mlčky se na sebe díváme a smějeme se a myslím, že nám tenhle okamžik v hlavě zůstane na pořád.

"Už bychom měli jít," řekne Erik. Mlčky kývnu hlavou.
"Vyfotil bys nás?" ozve se zčista jasna Andy a přitom podává Erikovi foťák "Takové okamžiky by se měli dokumentovat," dodá a spiklenecky na mě mrkne.
"Fajn," řekne Erik "stopněte si zády k tomu zábradlí, ať je vidět ta krásná krajina". Andy nic neřekne a mlčky mě tam za ruku dovede. Neměl by to být problém, je to přeci jen jedna fotka. Navíc se ani nebudu muset dívat dolů. Postavíme se vedle sebe a Andy se zlehka opře o zábradlí. Já udělám to samé, stále se držíme za ruku, oba dva se přímo reklamně usmějeme a Erik řekne to svoje protažené "sýr". My to zopakujeme a najednou my připadá jako by se zábradlí trochu hnulo dozadu. No nic asi to byl jenom pocit, řeknu si ale pocit to nebyl. Zábradlí se pod naší váhou prolomilo a v tu ránu já s Andy padáme z té výšky volným pádem vstříc zemi. Dopad byl tvrdý, slyším křupnutí a tlumené výkřiky. Kolem mě je spoustu krve. Andy pořád držím za ruku, ale ona se nehýbe. Po chvíli i já zavřu oči a už je nikdy znovu neotevřu.

Tento článek je přiřazen k tématu týdne "Strach uvnitř nás"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vanimaré Vanimaré | Web | 22. února 2015 v 15:10 | Reagovat

Překvapivý závěr. Nečekala jsem ho, tak jsem byla dost překvapená, ale jinak moc pěkné a čtivé. :)

2 asanita asanita | Web | 22. února 2015 v 15:58 | Reagovat

[1]: Děkuji. Dlouho jsem uvažovala nad tím, jestli ten závěr udělám takový jaký je (bylo více variant), nakonec jsem se k tomu ale odhodlala a nelituji toho. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama