Až za hranici-Kapitola třetí Uzdravování

18. června 2015 v 17:23 | asanita |  Až za hranici

Probírám se na tvrdé dubové posteli v místnosti s vysokým stropem zabalená v měkké červené přikrývce. Všude po těle mám obvazy, přičemž je na některých stále ještě zaschlá krev. Z čela mi neovladatelně stéká ledový pot. Jsem úplně zlámená a myslím si, že bez cizí pomoci nemám ani minimální šanci se byť jen o píď pohnout. Navíc všechno kolem sebe vidím rozmazaně, takže se mi ani nedaří blíže určit, kde to vlastně jsem. Mám hlad a žízeň, ale myslím si, že to v této chvíli není zas až tak podstatné. Počkat a co tu vlastně dělám? Co se stalo tak hrozného, že se nemůžu bezbolestně pohnout? Vzpomeň si, vzpomeň si, začni od začátku. Tak fajn, jmenuji se Nikol jsem malá, hubená, hnědovlasá dívka. Při požáru jsem přišla o oba rodiče a mladší sestru Kate. Já přežila. Nějak jsem se dostala na podivnou planetu, kde všechno kolem mě je zvláštní a neobjevené. Uviděla jsem modrý chrám a pak... a pak... Prostě si nemůžu vzpomenout! Čím více se o to snažím, tím více mě bolí hlava. Zajímavé. Jako kdyby mi v tom někdo bránil. Jako kdyby někdo nechtěl, abych si vzpomněla. Kdo by ale mohl být tak zvrácený?


Ještě nějakou chvíli ležím a můj stav se myslím zlepšuje. Hlad a žízeň mám tedy pořád, ale už skoro necítím tu bodavou bolest všude po těle a navíc se mi daří zaostřovat na věci kolem sebe. Naproti mé posteli je malé okno z něhož jde pronikavé světlo, "Slunce". Dále vidím podlahu, která je vyrobena z nějakého materiálu, který se mi bohužel nedaří identifikovat. Zbylou část pokoje vyplňuje především nábytek, zvláště pak několik prostorných skříní a psací stůl s jednou oprýskanou židlí, nad kterým se tyčí zrcadlo (?). Po místnosti jsou navíc ve strategických pozicích rozmístěny svícny, takže elektřinu asi ještě na této planetě nikdo nevymyslel. Posledním detailem pokoje je obraz pověšený přesně nad "mou" postelí, který je laděn do blankytně modré a na něm je nějaký nápis napsaný ozdobným kudrnových písmem, jemuž se mi nedaří porozumět.

Stmívá se a ležení v posteli už mě nebaví. Nikdo se o mě nestará, takže všichni, co mě do tohoto domu dali očividně projevují absolutní nezájem o to, jestli jim z něj vůbec něco zbude. Jistě, dostali mě sem neznámo proč a ošetřili mi zranění, ale zmohlo by je snad tolik dát mi sem vodu nebo se alespoň čas od času podívat, jestli se pacient v jejich domě čirou náhodou nezměnil v zapáchající mrtvolu? Je to snad tak těžké? Tady nahoře to ale přeci má nějaká pozitiva. Nemusím se o nic a o nikoho starat, protože se nikdo nestará o mě, nemusím se namáhat nějakými sebejednoduššími činnostmi, protože je po mně nikdo nevyžaduje a navíc zde mám pocit relativního bezpečí. Řekněte, když by mě chtěli zabít, tak by to už dávno udělali, ne? Jsou tu ale i negativa, nevím kde jsem, nevím, kdo mě sem dovlekl a navíc nevím, co se stalo mezi chrámem a "uzdravováním". Tyto tři palčivé důvody mě donutili se pomalu, ale jistě zvednout a najít v tomto domě někoho dalšího.

V prvním okamžiku se mi motala hlava, ale pak už to bylo dobré. Nyní mohu začít s prvními pomalými kroky po pokoji. Připadám si jako batole, když se učí chodit (a taky u toho zcela pravděpodobně tak vypadám) hezky jedna noha a pak druhá. Chvílemi se přidržuji nábytku, abych nespadla, ale po pár kolečkách po (docela velké) místnosti je má chůze o něco jistější. Poté ale neodolám a podívám se do zrcadla. Nevypadám ale tak hrozně. Polodlouhé hnědé vlasy jsou ještě zacuchanější než předtím, šedé oči ztrácejí svou obvyklou jiskru a rty už nejsou ve svém obvyklém úsměvu. Obvazy všude po těle navíc ještě přitvrzují mému vzhledu psychicky labilního lazareta, čekala jsem ale, že to bude horší.

Chvíli na svůj odraz upřeně zírám, přičemž v zrcadle pozoruji i stranově převrácený nábytek. Když nad tím tak přemýšlím, tak je mi tady nahoře vlastně docela dobře. Ten pokoj vypadá celkem mile a přívětivě, teprve teď jsem si všimla, že ve skříních ani nikde jinde (Kromě stolu, kde je položen ustřižený kus obvazu, že by samoobsluha?) nejsou žádné věci, takže jsem pravděpodobně v nějakém pokoji pro hosty. Mám ale menší problém, pocit hladu a žízně se ještě zvýšil a jestli se v nejbližší době nenapiju, tak to asi nebude pro mé tělo zrovna to nejlepší, navíc se mi chce už delší dobu na záchod a přeci jen nemůžu v tomhle pokoji zůstat věčně...

Seberu veškerou svou odvahu a pomalými kroky dojdu blíže ke schodům, chvíli napínám sluch, jestli z dolního patra neuslyším tlumené hlasy. Žádné hlasy se ale neozývají, a tak pokračuji ve své (celkem nudné) prohlídce dál. Najednou mě ale upoutá jedna věc. Těsně vedle schodů je velký kus prázdného místa, což je oproti namačkanému nábytku dále v pokoji podezřelé. Jistě, třeba jsem paranoidní. Je možné, že je tam to místo jen z čistě praktických důvodů (Kdo by chtěl vždycky když jde ze schodů obcházet skříň nebo něco podobného, že?). Můj vnitřní instinkt mi ale říká, že je tomu jinak. Vynaložím zbytek své síly, abych se sehnula a podívala se na zeď zblízka - ano říkejte si o mě, co chcete. Chvíli zeď pozoruji a pak nalézám to, co jsem hledala, ve zdi je jedno místo, které vypadá jakoby ho tam nastražili schválně. Jako kdyby za ním něco bylo. Napovídalo by tomu to, že zeď v tom místě není celistvá, je ohraničená, takže to vypadá jako nějaké malé padací dveře ve zdi.

Do horního ohraničení zlehka strčím ukazováček a do dolního palec. Cítím vlhkost. Zaberu jak nejvíc to jde a pak se to stane. Dveře se otevřou. Co je za nimi? Za otevřenými dveřmi je další vrstva zdi a na ní je malý zrezlý knoflík. Než se stihnu pořádně zamyslet, jestli ho mám zmáčknout nebo ne, tak už se k němu můj zvědavý prst natahuje. Knoflík zlehka zmáčknu. Ozve se krátké zavrzání a pak se zdi začne pomalu vysouvat asi půl metru široká polička, na které je v nově vypadajícím držadle spoustu zbraní. Meče, dýky, nože, šavle, luk a šípy a spoustu dalších, které jsem snad ani nezvládla pojmenovat. Pocit bezpečí zmizel stejně rychle, jako přišel. Proč by tady ty zbraně jinak byly? Na sebeobranu? Na lov? Když o tom tak přemýšlím, tak to raději ani nechci vědět.

Už je celkem šero a okolo sebe mohu rozeznávat jen matné obrysy. Okolo mě se ale mihne rychlý a přesto jasně zřetelný stín. Kousnu se do jazyka, abych nevyjekla. Ať už to bylo, co to bylo jako lidský stín to rozhodně nevypadalo. Zahodila jsem svůj veškerý odpor ke zbraním a popadla jsem první nůž, který jsem na poličce nahmatala a byla jsem připraveny zaútočit. Žádný útok, ale nepřicházel. Potom se ale mihl další stín (pravděpodobně toho samého tvora) a nezvládla jsem se udržet. Vyjekla jsem jako malá holka a zběsile jsem se rozeběhla ze schodů s nožem v ruce (já vím byl mi hodně platný). Šero mi v normálním běhu celkem bránilo, takže jsem každou chvíli zakopávala, ale naštěstí se vždycky mi vždycky podařilo co nejrychleji zvednout a běžet dál. Míjela jsem sametové koberce a modrou barvu. Proč mi tohle něco připomíná? Stále více mě naplňuje nezaměnitelný pocit déjà vu.

Dole byla úplná tma a nikde nikdo. Místností se valilo ohlušující ticho. Pořád jsem v pravé ruce pevně svírala nůž. Levou jsem si prohrábla vlasy, které mi už dlouho padaly do obličeje. Něco mi sahá na rameno. Otáčím se a rychle a krátce do toho bodnu. Ozve se ostrý výkřik a to něco mi spadne na nohu. Je to těžké, skoro se také sesunu k zemi. Nakonec to ale ustojím. Nevím přesně do čeho jsem bodla, zcela pravděpodobně to bylo to, čemu patřil ten stín, který jsem viděla nahoře. Umí ale takové stvoření vůbec řvát? To nevadí. Sevřu nůž pevněji a připravuji se na další výpad. Ten ale neprovedu. Rozsvěcí se světlo a do očí mi projde palčivá bolest. Nůž mi nezvladatelně padá na zem a já se snažím vzpamatovat.

Tak jsem tu po šesti měsících (já vím, je to hrozné) s další kapitolou Až za hranici, která je trochu delší než obvykle. Doufám, že se Vám líbila a že zanecháte komentář. Vím, že tato kapitola byla celkem zmatená a nic moc se v ní nevyjasnilo, ale nebojte se, v dalších kapitolách se to bude postupně zlepšovat. Tak zase někdy příště. :-)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama