Až za hranici-Kapitola čtvrtá Alexandra a bonbóny: Část 1/2

14. července 2015 v 16:07 | asanita |  Až za hranici

Konečně se mi podařilo zaostřit. Jsem v místnosti s velkým stolem minimálně pro šest lidí, fascinujícími obrazy a dřevěnou kuchyňskou linkou. Vypadá to tu velmi prostorně a zabydleně. Kolem mě se začnou sbíhat tři lidé. Čtvrtý člověk (kluk) stojí opodál a v křečích si svírá stále krvácející bodné rány na břiše. Aha tak do něj jsem bodla! Cítím se hrozně. Každopádně byl můj čin ale oprávněný, opravdu jsem se bála a netušila jsem, že jsou tu další lidé. Až doteď.



Ten do kterého jsem bodla je velmi pohledný. Jeho tvář zdobí černé havraní vlasy a pronikavé zelené oči. S ním bych se tedy nechtěla hádat! Myslím, že bych pohled těch jeho očí prostě nevydržela. No nic. Každopádně mi bohatě stačil ten výraz, který mi věnoval teď. Jeho oči se zúžily do tenkých linek a oba koutky úst se mu mírně pozvedly, ruce zaťal v pěsti a něco si pro sebe brblal. Tohle byla válka. Kdo uhne první pohledem. Já jsem tento souboj, ale rozhodně prohrát nechtěla, takže jsem na něj (stejně jako on na mě) asi dvě minuty v kuse zírala. Nakonec uhnul on. Ha!

Nevypadal ale nějak poraženě nebo zklamaně, že uhnul první. Naopak. On si dovoluje dívat se na mě jako vítěz. Takové sebevědomí jako má on se jen tak nevidí, to se mu musí uznat. Jistě má proč se na mě tak dívat, já bych také určitě nebyla dvakrát nadšená, když by mě někdo bez váhání bodl do břicha. Tohle už ale opravdu přeháněl. Bez toho jeho arogantního výrazu bych se mu třeba někdy později omluvila, teď už nad omluvou ale ani neuvažuji. Ať si myslí, co chce. Mně je to jedno.

Přistupuje ke mě starší žena se stejnými havraními vlasy, jako má ten kluk. Na rozdíl od něj ale vyhlíží mile a přátelsky. Otázkou ale zůstává, jestli to není jen maska. Takové myšlenky ale v rychlosti zaženu, protože mě žena chytá kolem ramen a hladí mě po vlasech, přičemž vypadá, že se za chvíli rozbrečí. Co má tohle znamenat? Ten její stisk přes ty všechny obvazy trochu bolí, rozhodla jsem se ale neprotestovat. Bude to tak lepší. Muž (také s havraními vlasy) stojící vedle ženy, která mě drží kolem ramen se hbitě shýbá pro nůž, jenž jsem před chvílí upustila a odnáší ho, co nejdál ode mě. To mně mohlo napadnout hned, jsem přeci potencionálně nebezpečná. Dívka, která doteď celému tomu divadlu přihlížela se v tichosti otáčí zády ke mně a spěchá k tomu pobodanému klukovi.

Rány mu dívka začne energicky obvazovat, přičemž s ním tlumeně hovoří. Nemusela jsem moc dlouho přemýšlet o čem spolu asi tak ti dva mluví, protože se v "nestřežených" okamžicích vždy letmo podívali na mě a párkrát si na mě dokonce i ukázali. To už byla úplná drzost. Přistupují ke mně jako k nějakému parazitovi, který narušuje jejich obecné bezpečí (dost mírně řečeno) s tím se musí něco udělat. Usmívající se žena mě ale (pomalu) doslova vleče přímo k nim. Od té doby, co mě drží mi neřekla ani slovo. Muž, který sebral ze země nůž se navíc zatím nevrátil.

Došli jsme k nim. Nehybně jsme stáli a pozorovali jsme jeden druhého. Já už jsem toho všeho ale měla akorát tak dost. Když odmítají mluvit oni, tak začnu já.
"Kde to jsem?" začala jsem. "Co tady dělám? Jak jsem se sem dostala? Proč jsem zraněná? A kdo jste vlastně vy?" chrlila jsem na ně jednu otázku za druhou, nikdo mi ale na žádnou z nich neodpověděl, díky čemuž mnou projel záchvěv zlosti. Nedala jsem to na sobě ale znát. Jen dívka, která právě skončila s obvazováním se na mě soucitně podívala a jako by kývla hlavou.
Byla to ale žena, kdo promluvil: "Ona vážně nic neví, co?" podotkla a podívala se směrem k tomu klukovi a těkala očima střídavě mezi ním a mnou. "Neboj Nikol," obrátila pohled na mě. "Navečeříš se a všechno se dozvíš, ano?" pronesla a laskavě se na mě usmála.
Pak jsem si ale uvědomila jednu věc. "Jak to, že víte jak se jmenuji?" ovládla mne panika. "Vy mě znáte?"
"Odveď ji Alexandro, dokud večeři nedodělám. Nic jí ale neříkej, dobře?" žena se podívala na dívku a rozkazovačně nadzvedla levé obočí.
"Spolehni se mami," řekla s úsměvem dívka a podala mi ruku. "Ukážu Ti svůj pokoj."

Dlouho jsme šli mlčky, u Alexandry mi to ale nějak zvlášť nevadilo. Snažila se mi pomoct, bylo to poznat. Teprve teď jsem měla možnost si Alexandru pořádně prohlédnout. Vypadala zhruba tak na deset let, byla spíše drobnější a hubenější. To ale nevadilo, určitě z toho vyroste. Těsně pod krkem se dívce houpaly dva úzké copánky s obrovskou mašlí. Na rozdíl od zbytku rodiny (alespoň jsem odtušila, že to byla rodina) měla Alexandra polodlouhé blonďaté vlasy a výrazné hnědé oči, čímž se od zbytku rodiny dost lišila, v očích ale měla stejně bojovný výraz jako ten kluk, kterého obvazovala (Že by to byl její bratr?), což jí alespoň nějakou vnější podobnost s její rodinou zajišťovalo. Alexandra na mě navíc působila takovým dojmem, že toho přesto jak je malá (a má vlastně celý život před sebou) spoustu prožila a určitě nejen v tom dobrém. Musela být hodně samostatná a rozumná. Jak by jinak mohla tomu klukovi, tak bezproblémově obvazovat bodné rány? Tento malý a přesto důležitý fakt nutil se nad tím celým ještě zamyslet.

Míjely jsme chodby a asi dvoje schody až Alexandra pronesla: "Jsme tady, pojď dál." Načež otevřela dveře a nechala mě vejít první.
Pokoj vypadal maximálně útulně a osvětleně. Byl vymalovaný příjemnými sytě žlutými odstíny, které místy přecházely až po světle oranžovou (asi nedostatek barvy), barevné přechody ale vůbec nepůsobily nedomyšleně. Naopak. Ty přechody působily naprosto doladěným dojmem, jako kdyby to takhle bylo plánováno od začátku. Všude kolem se povalovaly tuny hraček, plyšáků, stavebnic a pastelek, přeci jen jsem v dětském pokoji, připomněla jsem si.
"Posaď se," začala Alexandra a odhrnula salvu plyšáků z postele, na níž jsme si poté sedli. "Takže já jsem Alexandra, ale to už asi víš," řekla tím jemným dětským hláskem, který na mé tváři dokázal vyloudit úsměv, nevím ale jestli si toho všimla.
"Ano to vím a všichni tady také vědí, že já jsem Nikol, ale já vůbec nechápu proč," posmutněle jsem se na dívku podívala, jako kdybych doufala, že mi pomůže. Prober se proboha! Napomenula jsem se, ona Ti nepomůže. Můj vnitřní hlas měl pravdu, nepomohla mi. Jen začala silně mačkat obrovského plyšového medvídka po své pravici. Co jsem asi tak mohla čekat.

"Musíš na to pomalu, Nikol. Sama moc dobře víš, že Ti nesmím nic říct," překvapivě odpověděla a ještě více se přitulila k medvídkovi.
"Proč tu tedy s Tebou ztrácím čas, když mi ani nesmíš nic říct?" fajn to bylo hnusné, neměla jsem to říkat a Alexandra to moc dobře věděla. Přesto si ale svůj klid zachovala a odpověděla.
"Protože máma s tátou musejí dole něco probrat a Xavier je rád, že jsi dál od něj a už nic nevyvádíš." Takže já něco vyvádím, jo? Nejraději bych něco namítla, ale vím, že těžko změním názor, který do ní vytrvale vtloukávali její rodiče, tak se raději v klidu zeptám.
"Ten kluk, do kterého jsem bodla se jmenuje Xavier?"
"Ano, je to můj bratr. Normálně je o dost milejší," usmála se ale její úsměv brzy opadl. "Je trochu smutný z toho, jak ses k němu chovala, potom co Ti pomohl."
"Počkat! On mi někdy pomohl? Vždyť ho ani neznám!" to byla naprostá pravda, neznám ho a nechápu, o co se to Alexandra pokouší.
"Bez něj bys tu nebyla," odpověděla až moc klidně.
"Být tu taky není žádná výhra." namítla jsem.
"Máš pravdu, není. Bývalo to lepší." pronesla nostalgicky.
"Zase nevím o čem mluvíš," už jsem zase zmatená.
"Musíš být víc trpělivá," to mě dorazilo. Desetiletá holka mě bude poučovat o trpělivosti.
"Já jsem trpělivá!" zařvala jsem s takovou nejistotou, že jsem si tento výrok nevěřila ani já sama.
"Očividně ne dost," asi má pravdu, ale já se vzdát nechtěla.
"Ty bys taky nebyla trpělivá o nic víc, když bys celé dny byla v úplné nevědomosti a když už bys měla naději, že se alespoň něco dozvíš, tak by Tě začala malá holka poučovat o trpělivosti," cítím se hrozně, jsem naštvaná a vybíjím si to na Alexandře. Tohle musí skončit.
"Já nejsem malá!" namítla nejistě. "A nevíš, co bych udělala já nebo neudělala, nevíš o mně nic." na tohle nemám, co říct, protože to byla pravda. Nic o ní nevím. "A neboj, všechno se dozvíš na večeři," dodala.

Po této větě se rozhostilo naprosté ticho, při kterém se Alexandra pomalu na posteli posouvala čím dál tím dál ode mě a vždy když jsem se na ni podívala si dala před obličej medvídka, abych ji neviděla. Tak tohle mi nevyšlo. Budu muset něco vymyslet a to rychle.

Tak tu mám další kapitolu Až za hranici, tentokrát rozdělenou na dvě části, aby se Vám lépe četla. Je totiž docela dost dlouhá. Ke kapitole jsem přidala i píseň Titanium od Davida Guetty v podání Nightcore, tak si jí rozhodně pusťte, protože mě se opravdu hodně zalíbila. :-)
Této povídce jinak hodlám věnovat větší pozornost, protože jsem jí pěkně dlouho zanedbávala, tak se nezlobte, že na blogu asi nic moc jiného nebude. Chtěla bych se pokusit o nějaké haiku či případně knižní recenzi, ale znáte to, uvidíme, jak to vyjde. :-/
Další část této kapitoly bych chtěla zveřejnit ještě dnes nebo zítra, tak to snad stihnu. V sobotu (od středy do soboty jsem pryč) by potom měla být další (pátá) kapitola. :D
Ti, co mě seledují na Wattpadu si všimnout, že je tato kapitola i s věnování pro vercasimca1, tak se jí snad bude půl/kapitola líbit. Nebojte, postupně budou věnování přibývat a určitě se i na Vás dostane. :-)
Co jinak říkáte na Alexandru a kapitolu celkově? Líbila se Vám? Pište do komentářů.
Bože to jsem se zase rozepsala. Tak zase ahoj příště. :D


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Deni Deni | Web | 19. srpna 2015 v 20:38 | Reagovat

Ahoj, ráda bych tě pozvala k sobě na giveaway (odkaz vpravo v menu) na www.getmovincz.blogspot.com

2 asanita asanita | Web | 24. srpna 2015 v 19:36 | Reagovat

[1]: Už jsem se na ní dívala, ale nevím, jestli se zúčastním. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama