Až za hranici-Kapitola čtvrtá Alexandra a bonbóny: Část 2/2

12. září 2015 v 13:21 | asanita |  Až za hranici

Asi po pěti minutách Alexandra vypadá, jako kdyby se měla každou chvíli rozbrečet.
"Promiň!" vyhrknu bezmyšlenkovitě. Nevím, jestli to je správný tah, takhle to na ní vychrlit, ale z vlastní zkušenosti vím, že děti v Alexandřině věku jsou velmi spontánní, takže proč to na ní s tou spontánností nezkusit, ne?
"To nic," řekne nejistě Alexandra. Nemyslím si, že za tu její odpověď může má rychlá omluva a už vůbec ne to, že by se snad mohla cítit o něco lépe, v to ani nedoufám, spíš se jenom snaží být milá. Nebo alespoň milejší než já. Což by ale znamenalo, že to ta malá holka má opravdu v hlavě více srovnané než já a přiznejte, s tím se nedá tak snadno smířit.



Z myšlenek mě ale vzápětí vytrhne Alexandřin vysoký hlas: "Nechceš si něco zahrát?" zeptá se a postaví přede mě bednu plnou deskových her. Chvíli se v bedně jen tak hrabu přičemž zjistím, že jsem žádnou z těch her nikdy neviděla.
"Klidně, měla bys ale vědět, že žádnou z těch her neznám." odpovím Alexandře nakonec.
"To nevadí, nějakou vyberu a potom ti vysvětlím pravidla," řekne bezmyšlenkovitě a usměje se na mě, jako kdyby se nic předtím nestalo. Tohle už bylo opravdu zvláštní. Po chvíli vytáhla z krabice hru, jejíž název byl zase psán tím divným písmem. Obal byl jinak velmi barevný, možná až přehnaně. Alexandra otevře krabici a hrací desku položí na postel. Zeptá se mě, jakou barvu figurky chci a poté mi nějakou dobu vysvětluje pravidla. Nakonec dojdu k závěru, že je to něco mezi Člověče nezlob se a Aktivity.

Hraní samotné hry si dost užívám, přestože Alexandra vyhrává a já jí asi jen tak nepředhoním. Alex se ale také baví, je vidět, že jí hraní hry zlepšuje náladu. Zanedlouho jí chybí dostat do domečku poslední figurku, zatímco mě zbývají ještě tři. Její dobrou náladu chci ale využít k zodpovězení nějakých pár otázek, protože večeře je, jak se zdá zatím v nedohlednu. Přemýšlím na, co bych se jí měla zeptat jako první, když v tu chvíli dostane Alexandra do domečku i poslední figurku a nadšeně zvolá: "Jo, vyhrála jsem!"
"Tak to ti gratuluji." Odpovím a uvědomím si, že jsem právě propásla šanci na položení otázky. Bezva.
"Zahrajeme si ještě jednou?" Zeptá se s jiskřičkou naděje v očích.
"Ani ne." řeknu popravdě, protože opravdu nestojím o to hrát tu hru ještě jednou ať mě to bavilo sebevíc.
"V pohodě." řekne a začne uklízet hru zpátky do krabice. "Něco ti ale ukážu," dodá.

"Pojď za mnou," řekne a vede mě na druhou stranu pokoje. Z nějaké skříňky vytáhne pytlík na jehož obalu jsou nakreslené nazelenalé bonbóny. "Na dej si, jsou mentolové," usměje se, sama si jeden vezme a podá mi pytlík. Já také vytáhnu jeden bonbón a chvíli se dívám na tu kalně zelenou barvu.
"No tak jez," pobídne mne a dá si svůj bonbon do pusy. Najednou mě zachvátí vlna pochybností, i když vůbec nechápu proč. Vždyť se Alex jenom snaží být milá.
"Před večeří bys neměla jíst sladké," řeknu přesto.
"Jeden bonbón snad nevadí, ne?" odbude mne.
"To asi ne," řeknu odevzdaně dám si bonbón do pusy. V tu chvíli Alexandra svůj vlastní bonbón vyplivne. Ano čtete správně, vyplivne. Jen tak na koberec. Teď už vůbec nic nechápu.
"Co toděláš?" zeptám se s obavami v hlase Alexandry, přičemž mi jazyk omývá lepivá mentolová vůně.
"Je to pro tvé vlastní dobro, Nikol," řekne a skoro až zlomyslně se ušklíbne.
Bonbón najednou změní chuť ze sladké na nepopsatelně kyselou. Chci ho vyplivnout ale nejde to. Bolí mě zuby. Cítím krev a ostrou bolest v jazyce, jako kdyby se mi bonbón hluboko do něj zaryl, přestože to vlastně teoreticky není možné.

Prosebně se podívám na Alexandru a chci se jí zeptat, co to bylo za bonbón, který mi dala. Nemohu ze sebe ale vydat ani hlásku. Mohu jenom naplno prožívat své utrpení. Začne mě bolet hlava a myšlenky mám celé poházené. Na nic se nemůžu pořádně soustředit. Vidím obrazy, které nedávají vůbec žádný smysl. Nevzpomínám si na své jméno. Jak se proboha jmenuji? Zavřu oči a začnu křičet. Hlasitě křičet. A nebo si to alespoň představuji, protože se mi pořád pod tou bolestí nedaří otevřít pusu. Bonbón mezitím začne chutnat trochu po krvi. Nemůžu dýchat a najednou se ozve tlumený náraz a hlasité křupnutí někde v mých ramenech. Vzápětí mi projede ostrá bolest hlavou. Omdlela jsem? Proč tedy necítím úlevu? Proč jsem při vědomí? Co to Alexandra vlastně udělala?

Jakoby zdálky slyším hlas, který oznamuje, že je hotová večeře. Nevím, jestli se mi to zdá nebo ne. Pak ale najednou úplně jasně vidím dveře Alexandřina pokoje, do kterých vejde ten muž, otec Alexandry.
"Dala jsi jí ten prášek?" zeptá se.
"Ano dala, šlo to samo. Přesně podle plánu." odpoví nadšeně Alex.
"To jsem rád. Je při vědomí?"
"Určitě ne, před chvílí omdlela, je tu spoustu krve," kdyby tak věděla.
"Pak je to v pořádku," řekne muž. Co je v pořádku na tom, že mě málem zabili? "Měla nějaké otázky?" dodá.
"Ano, spousty." odpoví Alex.
"To je přirozené. Odpověděla jsi jí?"
"Ne."
"Velmi dobře."
"Nemůžeme to ale potlačovat věčně." namítne Alexandra. O čem to mluví?
"Ne, to nemůžeme." potvrdí otec.
"Řeknete jí ale na té večeři pravdu, ne?" zeptá se ustrašeně Alex.
"Záleží na tom, co je podle tebe pravda." odpoví otec a triviálně se ušklíbne.
"Takže ne?"
"Ne a ani to neplánujeme," dodá nakonec.
"V tom případě je správné, co jsem udělala," řekne vítězně Alexandra.
"Proboha, Alex to snad ne!" zařve muž a vlepí Alexandře facku.
"Já musela," pronese rozpačitě dívka na svou obhajobu.
"Všechno jsi zničila."
"Možná," pronese Alex teatrálně. "Ale ona to unese, Xavier jí pomůže."
"Xaviera do toho netahej, nemůže jí pomáhat!" zařve rozohněně muž.
"Ale může a já už vím, jak to udělám." uzavře Alex.

Tak tady máte dlouho slibovanou druhou polovinu, snad se líbila. Jak se jinak máte v začínajícím školním roce? A co si myslíte o Alex teď? Pište do komentářů. :-)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl jsem tu...

Ano byl. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama