Až za hranici

Až za hranici-Kapitola čtvrtá Alexandra a bonbóny: Část 2/2

12. září 2015 v 13:21 | asanita

Asi po pěti minutách Alexandra vypadá, jako kdyby se měla každou chvíli rozbrečet.
"Promiň!" vyhrknu bezmyšlenkovitě. Nevím, jestli to je správný tah, takhle to na ní vychrlit, ale z vlastní zkušenosti vím, že děti v Alexandřině věku jsou velmi spontánní, takže proč to na ní s tou spontánností nezkusit, ne?
"To nic," řekne nejistě Alexandra. Nemyslím si, že za tu její odpověď může má rychlá omluva a už vůbec ne to, že by se snad mohla cítit o něco lépe, v to ani nedoufám, spíš se jenom snaží být milá. Nebo alespoň milejší než já. Což by ale znamenalo, že to ta malá holka má opravdu v hlavě více srovnané než já a přiznejte, s tím se nedá tak snadno smířit.

Až za hranici-Kapitola čtvrtá Alexandra a bonbóny: Část 1/2

14. července 2015 v 16:07 | asanita

Konečně se mi podařilo zaostřit. Jsem v místnosti s velkým stolem minimálně pro šest lidí, fascinujícími obrazy a dřevěnou kuchyňskou linkou. Vypadá to tu velmi prostorně a zabydleně. Kolem mě se začnou sbíhat tři lidé. Čtvrtý člověk (kluk) stojí opodál a v křečích si svírá stále krvácející bodné rány na břiše. Aha tak do něj jsem bodla! Cítím se hrozně. Každopádně byl můj čin ale oprávněný, opravdu jsem se bála a netušila jsem, že jsou tu další lidé. Až doteď.

Až za hranici-Kapitola třetí Uzdravování

18. června 2015 v 17:23 | asanita

Probírám se na tvrdé dubové posteli v místnosti s vysokým stropem zabalená v měkké červené přikrývce. Všude po těle mám obvazy, přičemž je na některých stále ještě zaschlá krev. Z čela mi neovladatelně stéká ledový pot. Jsem úplně zlámená a myslím si, že bez cizí pomoci nemám ani minimální šanci se byť jen o píď pohnout. Navíc všechno kolem sebe vidím rozmazaně, takže se mi ani nedaří blíže určit, kde to vlastně jsem. Mám hlad a žízeň, ale myslím si, že to v této chvíli není zas až tak podstatné. Počkat a co tu vlastně dělám? Co se stalo tak hrozného, že se nemůžu bezbolestně pohnout? Vzpomeň si, vzpomeň si, začni od začátku. Tak fajn, jmenuji se Nikol jsem malá, hubená, hnědovlasá dívka. Při požáru jsem přišla o oba rodiče a mladší sestru Kate. Já přežila. Nějak jsem se dostala na podivnou planetu, kde všechno kolem mě je zvláštní a neobjevené. Uviděla jsem modrý chrám a pak... a pak... Prostě si nemůžu vzpomenout! Čím více se o to snažím, tím více mě bolí hlava. Zajímavé. Jako kdyby mi v tom někdo bránil. Jako kdyby někdo nechtěl, abych si vzpomněla. Kdo by ale mohl být tak zvrácený?

Až za hranici-Kapitola druhá Zachránce

6. prosince 2014 v 12:52 | asanita

Nevím co mám dělat. Ale ty oči, tak pronikavé, tak rudé. Nech toho, přikázala jsem si, musíš přemýšlet. Možná, že to není žádná obluda nebo něco podobného, třeba si mě zdejší obyvatelé chtějí jen vyzkoušet. No jistě, je to tak jasné, chtějí si ze mě jen udělat legraci, aby se ujistili, že do jejich drsného království opravdu patřím. Té myšlenky se snažím držet, už vím, že mi žádné potencionální nebezpečí nehrozí, pro jistotu si ale nedaleko beru ze země ostrý klacek. Kdo ví, co nebo kdo tam na mě vůbec čeká. S tím klackem v ruce musím působit asi dost směšně, malá, hubená, hnědovlasá holka s sebou do zlatem sázeného chrámu nese klacek ve sladkém domnění, že jí to pomůže ubránit se. Jak naivní. Už jsem skoro tam a oči na mě pořád zírají, stoupám si na první schod, vzápětí druhý, třetí a už jsem u dveří. Chytám kliku z mosazi a zatáhnu za ni. Už není cesty zpět, pomyslím si. Hluboký nádech a ještě jeden, oči otevřít dokořán a teď udělat krok, ještě jeden a teď se zastavit.

Až za hranici-Kapitola první Tajemno

24. srpna 2014 v 13:45 | asanita

Nebe je šedé a temné, na zemi se třpytí ranní rosa, mošnu mám vysypanou, na sobě mám potrhané oblečení, vlasy rozcuchané a v očích slzy. Nevím, co si mám počít, jediné co mám k jídlu je okoralý chléb.

Až za hranici prolog

15. června 2014 v 18:59 | asanita

Spím a zdá se mi sen. Zdá se mi, jak se se svou sestrou procházím po rozkvetlé louce. Smějeme se spolu, vijeme věnečky a hrajeme si na lesní víly. Začaly jsme spolu sbírat pomněnky a kopretiny, abychom je pak mohly dát mamince. Najednou bylo teplo a špatně se mi dýchalo.
 
 

Reklama